Narodil se v Praze, ale už deset jezdí za odpočinkem na Domažlicko. Na chalupě v Mutěníně má slavnou vitrínku, kam ukládá své i manželčiny basketbalové medaile. Najdete tam celou řadu ligových úspěchů, ale také stříbro a zlato z evropských mistrovství 2003, respektive 2005. LUBOR BLAŽEK (na snímku), hlavní trenér žen USK Praha a asistent trenéra národního týmu České republiky tvrdí, že si dovede představit, že se jednou do Mutěnína přestěhuje.
Jaká byla vaše hráčská kariéra?
„Hráčská kariéra byla rozhodně kratší než trenérská. Hrál jsem v dorostu Aritmy a Bohemians Praha, kde jsem s hráči jako byli Karel Baroch nebo Robert Mifka nastupoval i první lize. Pak jsem se přesunul do Dukly Dejvice, kde jsem trénoval i hrál. Najednou přišel zlom, kdy jsem těžko dohromady zvládal hraní a trénování a rozhodl jsem se, že bude nejlepší, když budu už jen trénovat. Hrát basket bylo bezvadné, ale trenérská práce mi dává víc.“
A co ligová trenérská kariéra?
„Už trénuju na téhle úrovni třiadvacet let. Začal jsem u mužů Sparty Praha. Dělá mi radost, že řada mých tehdejších svěřenců dnes působí jako trenéři jako v ligových klubech. Ivan Beneš, můj asistent v USK, Michal Ježdík, Karel Forejt, asistent v Nymburce. Pak jsem přešel k ženám Sparty. Následovalo angažmá v Německu. Potom jsem se vrátil znova do Sparty, pak do Kralup, Přerova a teď jsem už čtvrtou sezonu v USK.“
Od začátku bylo vaším záměrem trénovat ženský basketbal?
„Záměr to určitě nebyl. Zpočátku jsem spíš inklinoval k mužům, ale potom jsem si vzal za manželku hráčku Sparty a díky tomu jsem se dostal k ženskému basketu. To byl první impuls. Vzal jsem ji ale dřív, než jsem začal trénovat ženy. Ženský basket je ale dnes na úplně jiné úrovni než tehdy a svojí rychlostí a tvrdostí se tomu mužskému často přibližuje.“
Jak vzpomínáte na působení v Kralupech? Do tohoto malého dvacetitisícového města jste přivedl evropské poháry a také několik ligových medailí.
„Bylo to velice úspěšné působení. Dokonce tak úspěšné, že si toho nikdo v tom malém městě nevážil. Najednou jsme se dostali na druhé třetí místo v lize, hned jsme měli medaile. Nebyla tam pokora k práci a díky tomu tam basket zase zapadl a dnes se v Kralupech hraje zas jen na regionální úrovni. Možná kdybychom k úspěchu tehdy kráčeli pomaleji, vypadalo by to dnes jinak. Medaile se brala jako samozřejmost. Vloudily se ale vztahové problémy a další nepříjemné věci, o kterých se mi ani do novin nechce mluvit. Problém peněz v Kralupech podle mě nemohl být, protože za týmem stála obrovská firma. Celkově na Kralupy ale vzpomínám rád, tým byl tvárný a dobře se s ním pracovalo.“
Během vašeho působení v Kralupech jste sehráli zápas tehdejších vicemistryň ligy žen s týmem mužů krajského přeboru. Vzpomínáte si na něco z tohoto nevšedního klání?
„Vůbec si to nemapatuju, ale je fakt, že v přípravě hodně využívám kluků. Kategorie mladších dorostenců je podle mě pro přípravu žen z hlediska síly a rychlosti nejvhodnější. Pro mužstvo je to určitě přínosem, takže možná záměr byl tenkrát stejný.“
Z Kralup jste odešel do Přerova, který se pod vaším vedením také dostal na výslunní. Společně s vámi přestoupila na Moravu i vaše žena. Brali jste angažmá úmyslně jen společně?
„Bylo to tak. Museli jsme jít spolu i z rodinných důvodů, už v té době jsme měli malého Luborka. Nakonec i v Německu jsme byli spolu, i když jednu sezonu jsme působili každý v jiném klubu a to bylo velice zajímavé. V Přerově se mi velmi líbilo. Malé město, milé prostředí, bezvadní lidé, ale pak se dostavily finanční problémy, tak jsme se vrátili do Prahy.“
Lubor Blažek o první lize:
„Zatím jsme do ligy nikdy nešli s tím, že musíme být mistry republiky.“
Ať s Kralupy, Přerovem nebo teď s USK narážíte stále na prokleté Brno, od února 1998 už 221 zápasů v řadě nikdo neporazil. Jako trenér se s tím asi vyrovnáváte lépe, ale jak proti takovému soupeři motivujete hráčky? Ony přece vědí, že jejich šance na výhru je podstatně menší než v jiných ligových zápasech.
„V první řadě bych neřekl prokleté Brno. Je fantastické, že tady v České republice takové mužstvo máme. Je to tým světové úrovně. Vůbec to nepovažuju za něco, co by kalilo moje myšlení. Samozřejmě motivace je někdy velmi složitá. Musel jsem být opatrný, protože kdybych to s motivací přehnal, tak mi hráčky vnitřně nebudou věřit. Hrát s takovým týmem je super. Naší motivací je se jim vyrovnat, poslední výsledky nebyly až tak špatné. Naším momentálním cílem ale není jít proti Brnu, chceme se dostat do Evropy a sehrát tam špičková utkání s Valencií, Mondeville, Samarou, Namurem a díky těmhle zápasům se zlepšovat i doma. Prostě motivovat proti Brnu stylem dnes musíte vyhrát není dobré, musíme jít krok za krokem.“
Takže se skutečně v basketbalové lize žen hraje o druhé místo?
„Teď jste mě dostal, samozřejmě druhé místo je náš výkonnostní cíl a případný další dílčí úspěch v zápase s Brnem je navíc. Zatím jsme do ligy nikdy nešli s tím, že musíme být mistry republiky.“
Můžete letos Brno porazit?
„To si netroufám říct. Brno je mužstvo složené z mistryň Evropy a kvalitních Američanek. Je to tvrdý oříšek.“
USK hraje stabilně Euroligu, je rozdíl mezi českými a evropskými rozhodčími?
„Téma rozhodčích je vždycky nepříjemné. Myslím si, že tam rozdíl určitě je. Máme v lize řadu mladých lidí. Tím, jak se mužská liga začala pískat ve třech, zrychlily se i postupy rozhodčích, takže tam určité problémy vidím: Když ale budou pokorní, tak mají šanci, že se z nich stanou dobří rozhodčí. Když jim však trenéři třeba po zápase přijdou něco k utkání říct, musí si to vzít k srdci a ne jako osobní útok.“
Naše dvě špičková mužstva Brno i vy v USK máte každý rok jiné hráčky z ciziny, proč?
„Kontrakty se uzavírají přes manažery a většinou jsou jednoleté. My jsme hráčky v porovnání s loňskem vyměnili z jednoho prostého důvodu: nevyhovovali nám. Ani Keisha Brown ani další pivotka. Potřebovali jsme mužstvo složit jinak. Brno to dělá ze stejných důvodů. I když Taj McWilliams letos odešla za manželem do Itálie.“
Není jedním z důvodů to, že podepisujete hráčky od září do dubna a ušetříte tak čtyři pět výplatních měsíců?
„Tím to není. Hráčky končí v WNBA (ženská basketbalová soutěž v USA) a chtějí odpočinek. Některé hráčky chodí do Evropy třeba až od ledna. Smlouvy se ale na osm měsíců uzavírají téměř všude. My bychom byli rádi, kdybychom je mohli podepsat na dvanáct měsíců. Když nám chybí čtyři cizinky, je to samozřejmě handicap v přípravě. Tým se skládá v říjnu. Pak poznáte s kým spokojený jste, s kým ne. Jako my třeba letos s Ferdinand. Museli jsme ji poslat domů a sehnat někoho jiného. A když hráčky přijíždějí postupně, musí se řada věcí nacvičovat neustále od začátku. Ty holky, co už to znají, to nebaví. Je to neskutečně těžká práce.“
Lubor Blažek o letošním finále ME:
„Myslel jsem, že Němcová dala dvojku a že jdeme do prodloužení.“
K reprezentačnímu mužstvu jste se dostal v roce 1999. Jak proběhly vaše první kontakty s národním mužstvem?
„S Honzou Bobrovským máme odjakživa velice dobré korektní přátelské vztahy. I když v jednom období mezi našimi kluby byla trochu třenice, mezi námi nikdy. I po odborné stránce si vyhovujeme, takže mi ta spolupráce byla nabídnuta a já jsem rád, že jsem podanou ruku přijal. Práce u národního týmu je velice zajímavá, úspěchy jsou vždy odměnou za tři měsíce, které v létě vždy strávíme s reprezentací.“
Letos český tým na ME dosáhl na zlaté medaile. Co se vám honilo hlavou deset vteřin před koncem, když jsme prohrávali a už to vypadalo, že to proti Ruskám opět nevyjde?
„Musím říct, že hlava byla úplně čistá, maximálně soustředěná na konec. Už jenom to, že jsem v první půli o dost prohrávali a nakonec sehráli vyrovnaný zápas bylo malé zadostiučinění. Nějak jsem věřil, že to prostě dobře dopadne. Kdybych měl mluvit o nějakých pocitech… Asi v tu chvíli opravdu nejsou žádný. Člověk si vůbec nepromítne tak a teď budeme mistři Evropy. Asi jediný pocit byl, že konec bude vypadat jinak, než to nakonec bylo. Navíc já jsem se domníval, že ten koš byl za dva body a ne že to byla trojka, takže jsem se připravoval spíš na prodloužení. My jsme totiž tu kombinaci měli sehrát na dvoubodový koš, ale Němcová se dostala až za trojku, zvedla to a dala.“
A pamatujete si tedy alespoň co a komu jste první řekl po závěrečném klaksonu?
„Je to zajímavé, ale fakt ne. Byla to taková bomba, že jsem si to musel v hlavě nejprve srovnat. S Honzou jsme tu situaci v tichosti snad ani nekomentovali. Až později jsme si z toho dělali srandu.“
Eva Němcová byla na tu poslední střelu naděje přímo určena?
„Ne, tak to nebylo. Kombinace byla nějak připravená, ale kdyby měl někdo pozici, mohl vystřelil, třeba Vítečková.“
Kde máte medaili?
„Medaili mám v Mutěníně na chalupě. Tam máme takovou skříňku.“
Vážíte si tohoto úspěchu nejvíc ve vaší basketbalové kariéře?
„Určitě nejvíc, ale myslím si, že ta sláva je tak pomíjející. Přirovnal bych to tak od pondělka do středy. Je to úsek, který má člověk v sobě, ale pak zas najednou přijde příprava na ligu a evropský zápasy a nakonec si uvědomuju i ten závazek, který z toho plyne. Jedeme na mistrovství světa jako mistři Evropy.“
Lubor Blažek o olympiádě:
„Mám raději ME, nebo MS. Můžu se tam víc soustředit na svůj sport.“
Jak vzpomínáte na olympijské hry? Je skutečně tak úžasné, jak se o tom obvykle píše?
„Mě víc vyhovuje atmosféra mistrovství Evropy, kdy se můžete víc soustředit na svůj sport. Na olympiádě je obrovský šum, neklid, tisíce lidí v olympijské vesnici. Zájem sportovců se tříští. Když skákal Bába do výšky, všichni sledovali jeho atd. Evropa umožní větší koncentraci na basket. Nakonec ani to páté místo bych nepovažoval až za takový neúspěch, i když první zápas se Španělskem nám nevyšel.“
Při olympiádě se vyrojila kritika na vedení mužstva právě za tu nepovedenou koncovku zápasu se Španělskem, vnímal jste to?
„Divák to vidí po svém. Některé útoky na trenéry na olympiádě byly hulvátské a sprosté. Taková devastace týmu zvenčí. Vždy je nějaká myšlenka, ale ne pokaždé se povede. Prostě kdo chce psa bít, vždycky najde si hůl. Jenže k tomu to patří. Musíte na to být připraveni. Člověk je sice odolný, ale pak o tom přemýšlí a jedno mu to není. Tam to tehdy bylo zvlášť nepříjemné.“
Až jednou přijde nabídka trénovat národní tým jako hlavní trenér, přijmete ji?
„To je velmi předčasná otázka. Kdyby mi bylo 28, tak bych si dovolil říct, že to je moje ambice. Moje současná ambice není se prezentovat jako hlavní trenér, ale je to v tom, aby tým pokračoval v předváděných výkonech. Moje současná práce u mužstva má svůj smysl, spolupráce s kolegou Bobrovským je přínosná, oboustranně se uznáváme. O tomhle vůbec nepřemýšlím. Teď se těším na Mistrovství světa v Brazílii.“
Je to tedy při time-outech národního mužstva tak, že on je šéf a on mluví?
„Ono to jinak ani nejde. Každá trenérská dvojice je na tom jinak. My v USK s kolegou Benešem postupujeme tak, že já mu tam prostor dávám, ale je to tím, že jsme spolu u mužstva mnohem delší dobu. V národním týmu spolu také věci probíráme dopředu, ale během oddechového času mluví hlavní trenér.“
Pojďme se ale ještě jednou vrátit k tomu postu hlavního trenéra. Na stole leží nabídka pro Lubora Blažka, berete ji?
„Je to určitě vrchol trenérské kariéry. Současný stav je správný, ale až třeba jednou hlavní trenér řekne: Končím! Tak bych to samozřejmě chtěl dělat.“
Český ženský basketbal je na světové špičce, český mužský basketbal má podprůměrnou evropskou úroveň, proč? V čem je zásadní problém?
„To vážně nevím. Ale stejně bych nebyl tak přímočarý. Nemyslím si, že by náš mužský basket je v Evropě podprůměrný, má svojí úroveň. Nymburk je velmi dobrý tým…
Promiňte, ale Nymburk jsou cizinci. Když se podíváte na jeho střelecké statistiky, tak v čele jsou Rančík, Hess, Savanovič, Mandič…
„Já si to netroufám hodnotit. Třeba letošní reprezentace byla velmi dobrá. Michal Ježdík to mužstvo poskládal fantasticky. Opravdu se ale tak specializuju na ženský basket, že dění v tom mužském mi občas uniká. Stejně jsem ale přesvědčený, že náš mužský basket není jen podprůměrný evropský, podle mě má svoji úroveň a jeho čas přijde.“
Lubor Blažek o chalupě v Mutěníně:
„Mám tam všechny medaile, i tu zlatou z letošního ME!“
Jak dlouho mátě v Mutěníně chalupu?
„Řekl bych že deset nebo jedenáct let. Dostal jsem se tam náhodou. Kolega, se kterým jsem trénoval Spartu, tam chatu už měl a my jsme tam jezdili na týden jednou za rok. Začali jsme si tam zvykat a nakonec jsme díky lidem z vesnice sehnali chalupu vlastní. Od té doby jsme tam šťastní.“
Takže krajina kolem západních hranice s vám líbí?
„Mutěnín, Domažlice, to je bezvadné. Navíc manželka je ze Strakonic, takže to máme blízko i tam. Já si dovedu představit, že tam jednou budeme bydlet.“
Sledujete domažlický basket? V současné době se mu velmi daří.
„Sleduju domažlický basket a mutěnínský fotbal, na který chodím. O domažlickém basketu mám poměrně dobré zprávy. Sleduju internet nebo si voláme s manažerem Budkou, který mi vždycky vypráví co se děje. Mám prostě přehled.“
Mluvil jste o tom, že si dovedete představit, že budete v Mutěníně jednou žít. Mohou se tedy domažličtí fanoušci těšit na to, že jednou budete i se ženou v Domažlicích trénovat?
„Už jsme to s Tomášem Budkou nezávazně probírali. Samozřejmě, že jestli tam jednou budeme, byl bych u basketu rád. Ať už u dětí, nebo u dospělých a má žena Evka taky, protože k němu má blízko. Patřilo by to k tomu, nejen skvělí sousedi, nejen krásná krajina, ale i realizace u basketu.“