/Domažlice/– Mnohonásobný reprezentant a nejúspěšnější odchovanec domažlické košíkové Václav Hrubý si v sobotním duelu s rezervou Loko Plzeň znovu zahraje v dresu Jiskry Domažlice, kam se po devětadvaceti letech vrací. Spolu s ním na palubovku sportovní haly od 18.00 hodin vyběhnou i jeho syn Martin a synovec Josef.
Autor:
Václav Tauer
Prozraďte, jak vlastně došlo k tomu, že se vracíte do Jiskry?
„Došlo k tomu zcela neplánovaně, sezonu jsem měl odehrát ve Vyšehradu, ale po mém prvním odehraném zápase došlo k výměně trenéra a tak jsem ze své vlastní vůle ukončil své působení v prvoligovém klubu. Měl jsem šedesát dní na rozmyšlení, zda budu dále hrát pražský přebor v Motole nebo někde jinde …… nebo si od basketu odpočinu. A pak jsem mluvil s Vencou Forstem a bylo to!“
Měla dohoda mezi vámi a Domažlicemi nějakou souvztažnost s dohodou o hostování vašeho syna ve stejném klubu?
„Určitě to hrálo velkou roli, jinak bych v Domažlicích nehrál.“
Martina fanoušci v Domažlicích viděli nedávno v pohárovém duelu s Vyšehradem. Dařilo se mu a dal tu i dost trojek, takže je zřejmé, co bude jeho úkolem. Jakou roli byste měl v týmu mít vy?
„Moje role už je několik desítek let stále stejná, dát hře družstva jakýž takýž řád a v případě potřeby vzít na sebe odpovědnost v rozhodujících fázích zápasu, nyní v pokročilém věku už především to první.“
S jakými cíli do Domažlic přicházíte?
„Přicházím s cílem, aby Jiskra hrála dobrý basket, který bude hráče i lidi bavit, o cílech ohledně umístění jsem vůbec nepřemýšlel a samozřejmě když hraju, tak chci vyhrát.“
Má nejlepší basketbalista roku 2001 nějaká privilegia v kabině, na lavičce nebo na hřišti?
„Odehrál jsem zatím jediný vítězný zápas a odehraju jich ještě pár vybraných, nejsem hráčem na ´plný úvazek´, proto žádná privilegia nemám a ani je nevyžaduji.“
Někde jsem četl, že je pro vás typický cituji „neobvyklý střelecký styl“. Je to pravda a můžete jej přiblížit?
„Nevím, jestli je neobvyklý, asi není úplně typický. Ale já jsem rád, když se občas trefím do koše a je mi jedno jakým stylem.“
Ivo Jahelka si vysloužil přezdívku ´zpívající právník´. Neříkali vám spoluhráči v kabině třeba ´létající právník´?
„Přezdívku ohledně mé pracovní profese jsem v šatně nikdy neměl, měl jsem ale spoustu jiných.“
Dlouho jste patřil ke klíčovým hráčům reprezentace. Je nějaký zápas nebo zážitek spjatý s reprezentací, na který vzpomínáte hodně často?
„Byl to zápas s Ruskem při kvalifikaci na Mistrovství Evropy v Prievidzi v roce 1989. Dařilo se mi tehdy i střelecky a myslím, že jsme byli tehdy posledním českým repre družstvem, které Rusko porazilo.“
Příští neděli vám bude pětačtyřicet. Máte nahráno a natrénováno tolik, že ta léta po těžkém zápase zatím necítíte nebo už přece jen potřebujete o něco delší relax?
„Samozřejmě, že po nějakém těžkém zápase je únava větší, ale já ji většinou vyháním nějakým dalším jiným sportem, a už dlouho se mi nestalo, abych druhý den po zápase ´nemohl chodit´.“
Za Jiskru jste začínal hrát v době, když jsem se narodil. Jaký se tady tehdy hrál basketbal a jak na tahle léta vzpomínáte?
„Vzpomínám na tu dobu velmi rád, v Domažlicích jsem získal od trenéra Janiurka basketbalové základy, bez nichž bych to těžko dotáhl do I. ligy a reprezentace. S úctou jsem tehdy vzhlížel k tehdejším hráčům Regálovi, Vaňkovi a dalším, nerad bych na někoho zapomněl. Prostě Domažlice byli prvním a velmi důležitým krokem v mé basketbalové kariéře.“
Měl jste později čas sledovat dění v mateřském klubu a jeho výsledky?
„Občas jsem je sledoval nebo se spíše o nich bavil s hráči v létě, když jsem o dovolené na Babyloně, taky samozřejmě od synovce Josefa jsem byl informován.“
Vaším trenérem je nyní váš spolužák z gymnázia, Karel Štípek. Kdo komu teď napovídá?
„Já do toho moc nemluvím, trenér je trenér a je potřeba, aby ho respektovali všichni hráči. Co potřebuji říct, to si řekneme se spoluhráči při zápase.“
Už jste nastoupil v duelu v Kralupech. Byla z toho výhra, takže z vaší premiéry jste byl spokojen?
„Řeknu to jednoduše, byl jsem velmi spokojen, jednak s výhrou a jednak s duchem družstva, který je podle mne velmi dobrý, je tu chuť se o vítězství poprat, což je pro mne důležitější, než kdejaká výhra.“
Ještě před pár lety chodila v Domažlicích na basketbal parádní návštěva. Pak ale přišlo spojení s Plzní, exil kvůli havárii střechy haly a zájem opadl. Vaše osobnost by mohla zájem diváků znovu probudit. Je někdo, koho byste vy osobně rád viděl v publiku?
„Budu rád, když přijde hodně lidí a budou se basketem v Domažlicích bavit. Pokusím se k tomu také trochu přispět.“
Bude 133násobný reprezentant před zápasem po 29 letech na domácí palubovce nervózní?
„Nervózní asi není to správné slovo, určitě budu na tento zápas více soustředěný než na jiné a uvidíme.“
Co pro vás znamená příležitost zahrát si se synem a synovcem?
„Se synem jsem hrál už dva roky, tak to pro mne není nic nového a s Pepou jsem si zahrál při oslavách basketu v Domažlicích. K Martinovi jsem na hřišti možná kritičtější než k jiným hráčům, ale jinak žádné rozdíly ve svých spoluhráčích nedělám. Na druhou stranu jsem rád, že si s nimi mohu v jednom družstvu zahrát.“
Vizitka Václava Hrubého:
Václav Hrubý (*18. 12. 1966 v Domažlicích) patří mezi nejvýznamnější hráče českého basketbalu. Začínal v Jiskře Domažlice (1974-81, trenér Janiurek). Během 19 ligových sezon nasbíral 8849 bodů (9. místo v historické tabulce střelců ligy) a 4 x získal titul mistra ligy. Patřil mezi klíčové hráče reprezentačního družstva, ve kterém celkem odehrál 133 utkání. V letech 1988-92 za Československo 111 zápasů a v letech 1993 a 2001-03 dalších 22 za ČR. V roce 2001 byl oceněn jako nejlepší basketbalista České republiky. V roce 1991 reprezentoval na ME v Římě (6. místo).