1. Jaké byli tvé začátky v basketbale – kdo tě k němu přivedl?
2. Jak vzpomínáš na Domažlice – na co nejraději?
3. Kde všude a u koho si během své basketbalové kariéry působil?
4. Jakých úspěchů si nejvíce ceníš - osobní nebo týmové?
5. Největší basketbalové zklamání?
6. Co obnáší život profesionálního hráče – jaký je tvůj den?
7. Co by si vzkázal našim mladým basketbalistům - máš nějakou radu do jejich basketbalového života?
1. U nás doma se basketem žilo, bratr hrál a otec dělal trenéra, takže to pro mě byl vždycky sport číslo 1. V 6 letech jsem začal v minižácích pod vedením pana trenéra Štípka.
2. Na Domažlice mám jen ty nejlepší vzpomínky. Mám tu rodinu a spoustu kamarádů, a všichni mě vždy podporovali v tom, co dělám. Co se týče basketbalu, rád vzpomínám na soustředění v Mrákově a na všechny turnaje, kam jsme jako žáci jezdili.
3. Postupně jsem prošel mládežnickými týmy Jiskry Domažlice, Klatov, Plzně, Sokola Pražského a Nymburka. Za muže jsem pak nastupoval v 2. lize za Domažlice, v 1. lize za Plzeň a nyní v extralize za Brno. Nejraději vzpomínám na trenéry Karla Štípka a Václava Forsta, kterým nejvíce vděčím za to, že dnes mohu hrát basketbal na této úrovni.
4. Týmově to je určitě postup na Final 4 s Loko Plzeň ve starším dorostu. Osobně si pak nejvíce vážím nominace do národního týmu u18, se kterým jsem se zúčastnil Mistrovství Evropy v Lotyšsku.
5. Paradoxně to asi bude právě ten největší týmový úspěch, který jsem zmiňoval v předchozí otázce. Na Final 4 jsme sice porazili pozdějšího vítěze USK Praha, ale pak jsme podlehli Nymburku a Pardubicím a skončili bohužel až na 4 místě. To mě mrzelo dlouho, a když jsem pak působil v Nymburku, dostal jsem to od kluků, kteří nás rok před tím porazili, pěkně sežrat.
6. Kromě basketbalu studuji v Brně vysokou školu, takže můj den je poměrně nabitý. Ráno posilovna, pak trénink individuálních činností jako střelba a driblink, poté škola, odpoledne chvilka volna a večer týmový trénink.
7. V poslední době je basketbal v Domažlicích trochu na ústupu, což je velká škoda. Myslím, že náš ročník, ve kterém jsem hrál společně s Honzou Štípkem nebo Martinem Krůtou je zatím poslední, který v žácích postoupil na republikové finále. V Domažlicích ale při tom pořád jsou kvalitní trenéři i kvalitní podmínky pro to, aby se tyhle úspěchy mohly opakovat. Ačkoli to stálo volný čas, jsou to pro mě ohromné zážitky, na které rád vzpomínám. Díky basketbalu mám skvělé kamarády a mohl jsem se dostat na místa, kam bych se jinak jen tak nedostal. A proto bych chtěl vzkázat mladým domažlickým baskeťákům ať to zkusí. Ať zkusí obětovat trochu volného času. Samozřejmě ne pokaždé se na trénink těšíte, občas ty tréninky bolí, ale všechno se Vám to díky basketbalu bohatě vrátí.
Děkujeme Honzovi za rozhovor a přejeme mu hodně štěstí a úspěchů v osobním i sportovním životě.
BKJD.