Rozhovor Ivana Petrželová - Prettlová odchovankyně BK Jiskra Domažlice

Komentář:

1. Jaké byly tvé začátky v basketbale? Kdo tě k němu přivedl?
K basketbalu jsem se dostala úplně náhodou. Když jsem chodila do šesté třídy, vznikl v Domažlicích kroužek basketbalu, který vedl Ladislav Kejval, můj třídní učitel a učitel matematiky. Časem z tohoto kroužku vzniklo družstvo, které začalo hrát žákovskou ligu pod Jiskrou Domažlice, a s trénováním začal pomáhat můj taťka.

2. Jak vzpomínáš na Domažlic? Na co nejraději?
Na Domažlice vzpomínám moc ráda, hlavně na dětství, které jsem tam prožila. Když čas dovolí, přijíždím navštívit taťku, příbuzné, kamarády.

3. Kde všude a u koho si během své basketbalové kariéry působila?
S basketbalem jsem začínala v Jiskře Domažlice, kde jsem byla do 15 let. Na turnaji v Nymburce si mě vyhlédli trenéři Sparty a já odešla do Prahy, kde jsem hrála dorosteneckou ligu pod trenérem Kotrbatým. Začala jsem pendlovat do druhé ligy Sparty „B“, kterou trénovali manželé Ezrovi, a do první ligy, kterou trénoval Karel Herink. Během devíti let strávených ve Spartě mě vedli tito trenéři: Petr Pajkrt, Renda Štěpánek, Lubor Blažek a Antonín Fejk. V letech 1992/1993 jsem hrála v Belgii za prvoligové družstvo ve městě Lommel. Po návratu z Belgie jsem dva roky hrála opět ve Spartě, tentokrát do druhé ligy, pod vedením Antonína Fejka. Po druhém těhotenství jsem hrála v druholigovém týmu BK Kompresory pod Petrem Pajkrtem. S tímto družstvem jsme v sezóně 1999/2000 vybojovali postup do první ligy. Tímto postupem jsem ukončila svou aktivní basketbalovou kariéru. V sezóně 2008/2009 jsem si splnila svůj sen a zahrála jsem si několik zápasů v druholigovém družstvu BA Sparta se svou starší dcerou Veronikou.

4. Jakých úspěchů si nejvíc ceníš? Osobní nebo týmové.
Mezi osobní úspěchy určitě patří nominace na ME v roce 1985 v Itálii (4.místo) a na
MS v roce 1986 v Moskvě (4.místo). Mezi týmové úspěchy mohu zařadit mistrovské tituly se Spartou Praha.

5. Co obnášel život profesionální hráčky?
Myslím, že můj život profesionální hráčky začal s mým příchodem do Prahy. Týdenní program byl následující: ráno před školou trénink, škola, odpolední trénink, každý víkend zápasy. Pokud se hrál Pohár mistrů evropských zemí, byly zápasy i ve středu. Volného času moc nezbývalo, ale jelikož basketbal byl mojí zábavou, nevadilo mi to.



6. Jak vnímáš momentálně basketbal – je nějaký rozdíl mezi basketbalem tvé hráčské kariéry na vrcholu a dnešním basketbalem?
Rozdíl určitě je. Jsou jiné tréninkové metody, bere se větší ohled na regeneraci, příp. na vzdělání hráčů. Samozřejmě záleží na přístupu jednotlivých trenérů. Basketbal jako takový je celkově rychlejší a agresivnější. K tomu přispívají i nová pravidla – 14 vteřin.

7. Co by si vzkázala našim mladým basketbalistům? Máš nějakou radu do jejich basketbalového života?
Domažlickým mladým basketbalistům a možná někdy v budoucnu i basketbalistkám (moc bych si přála, aby dívčí tým vznikl) bych přála, aby každý z nich měl svůj sen, za kterým si půjde (v ideálním případě basketbalový) a tento sen si splní. Podle mě je základem úspěchu odevzdat na každém tréninku maximum, poslouchat a respektovat svého trenéra. I když zažiješ nesčetněkrát na tréninku i v zápase těžké chvíle, zklamání, nespravedlnost a pravděpodobně i neúspěch, je třeba jít dál.
Na závěr bych chtěla domažlickému basketbalu popřát mnoho štěstí do budoucna a všem jeho členům pevné nervy při naplňování všech osobních i sportovních cílů.

Děkujeme Ivaně za rozhovor a budeme se těšit na další setkání.

BKJD

#ee