Přestože svoji kariéru Josef Prettl strávil výhradně v dresu Jiskry Domažlice, za ikonu zdejšího basketu se nepovažuje. Byli a jsou tu prý lepší hráči.
Letošní sezona basketbalového A–týmu Jiskry Domažlice byla v mnoha směrech zlomová. Nejenže se dlouho odehrávala v náhradních prostorách školní tělocvičny a nakonec skončila sestupem ze II. ligy a posléze spojením týmu s Lokomotivou Plzeň, ale byla také poslední pro dlouholetou oporu týmu Josefa Prettla. Mohutného pivota s nezaměnitelným způsobem hry, smyslem pro humor i odzbrojujícím úsměvem mnozí fanoušci považují za jednu z ikon zdejšího basketbalu.
„To asi ne. Bylo tu přece mnohem více jiných a lepších hráčů. Je ale pravda, že jsem celou svou kariéru od minižáků až po vrchol ve druhé lize hrál za Jiskru a lidi si mě s ní spojují. Ale podle mně tu byla spousta jiných a lepších hráčů, kteří by se dali považovat za ikony, “ říká 34letý Prettl v úvodu povídání o konci jeho hráčské kariéry. Tedy alespoň co se domažlického A–týmu týká...
Začněme od začátku. Kdy jste s basketbalem začínal?
Začínal jsem někdy v sedmi, osmi letech. Ale nebyl to hned přímo jen basket. Bylo to na základní škole pod vedením pana učitele Kejvala, který pro nás měl připravené různé sportovní hry. Postupem času se z toho ale stal basketbalový kroužek. Až pak jsem přestoupil do basketbalového oddílu. Mým prvním trenérem byl ale také můj otec.
Ten také hrával basketbal...
Hrával i fotbal. A starší sestra Ivana hrála také basket. Vlastně dodnes hraje. Je o deset let starší a byla mým velkým vzorem.
Zažil jste nějaké úspěchy už coby mladý hráč?
V dorosteneckém věku jsem byl v krajském výběru. Tehdy ještě v rámci Československa bylo finále v Popradu a my jsme skončli asi pátí. Právě tam jsme se poprvé potkal s nynějším spoluhráčem Davidem Zdeňkem. Z Domažlic tam byl ještě Martin Císař.
Jaký byl váš přechod do mužské kategorie?
Težký. Byl jsem jediný v mém věku. Buď tu byli starší hráči jako bratři Konicarové či Honza Krba, a nebo naopak mladší – Martin Císař, Marek Petrželka, Franta Chromý. Proto jsem k mužům přešel brzy, už jako sedmnáctiletý. A navíc jsem přišel do ´béčka´ tehdy vedeného Honzou Deckerem, který mě vlastně skoro pořád nechával sedět na lavičce. Pak ale přišel jeden zápas proti K.Varům, které vždy bývaly hodně vyhecované. A když se všichni naši vyfaulovali, musel jsem jít na hřiště. A za posledních patnáct minut hry jsem tehdy nastřílel 17 bodů a navíc měl i nějaké doskoky, takže od té doby jsem hrál víceméně pořád. To byla ta šance, kterou jsem si vyseděl a pak ji chytil a nepustil. Rok nato už jsem hrál v ´áčku´. To tehdy tuším bylo v krajském přeboru a bojovalo o III.ligu.
Pamatujete si tehdejší zápasy?
Moc ne. Nejsem takový jako třeba Jirka Blacký, který i po letech ví často i skóre. Já když dohraju, tak si to nepamatuju. I když je pár zápasů, které si pamatuju, které nějak vstoupily do dějin.
Které?
Třeba domácí zápas s Chomutovem asi před třemi lety, který jsme vyhráli až po druhém prodloužení. V tom jsem dával šest bodů. A samozřejmě také play–off II. ligy s Vyšehradem. Atmosféra tady se asi dala očekávat. Ale to co bylo v Praze, to nelze zapomenout. To bylo něco úžasného, když tam metr nad hlavami rozhodčích vlála chodská vlajka.
Letos tedy končíte svou kariéru v A–týmu. Ale ten konec byl vlastně nadvakrát...
Už před sezonou jsem říkal, že nebudu hrát. Mám práci v Praze a časově dost náročnou, navíc rodinu. Také už nemám čas na trénování a ani tolik té chuti. Ale Tomáš Budka s klukama mě nakonec ještě přesvědčili, abych týmu pomohl v nouzi, takže jsem nakonec tu sezonu ještě dohrál. Ale to už bylo opravdu mé poslední působení v ´áčku´.
Nabízí se ale B–tým...
Nabízí. Mluvil jsem už s pár lidmi, ale zatím nejsem rozhodnutý. Ale určitě si budu chtít ještě občas zatrénovat a zahýbat se a dál chodit s tou partou. Prostě s basketem zatím úplně neskončím. Navíc mám i jednu nabídku z Prahy, pomoci jednomu týmu k postupu do III. ligy. Ale uvidím.
O konci vaší kariéry se ale mluvilo už před lety. Po vašem vážném zranění ještě ve III. lize. ..
To je pravda. A sám jsem to také tak viděl. Bylo to při zápase v Českých Budějovicích, kdy jsem si prakticky úplně vykloubil koleno. Tehdy jsem si myslel, že už nikdy nebudu nejen hrát, ale ani chodit. A prý si to myslel i náš manažer Tomáš Budka, který je doktor. Přiznal mi to ale až po letech, kdy už jsem zase hrál. O tom, jak hrozivě to tenkrát přímo na hřišti vypalo svědčí i fakt, že třeba Honza Blacký prý už v zápase ani nemohl hrát.
Nakonec jste se ale dokázal vrátit...
Dokázal. Ale bylo to pár operací a dlouhá rehabilitace. A také už jsem musel vždy mít ortézu, která koleno drží pohromadě. Jsem moc rád, že to tak dopadlo, a že jsem i pak s klukama zažil hodně skvělých momentů.
Už jednou jsme mluvili o hráčské partě. Ta je tady zřejmě dobrá?
Tady vždy byla výborná parta. Hlavně když se postupovalo a zase padalo do III. ligy. Ale parta tu byla dobrá i teď, kdy tu hrála spousta hráčů odjinud. Byli to skvělí kluci.
Je nějaký trenér, který vás oslovil nějak více?
Zdejší trenéři se víceméně pořád točí dokola. Ať už to byli ze začátku trenéři Čapek nebo Pivoňka a další. Ale trenérem, který je hodně svérázný, je Míra Vaněk. A pochopitelně je tu i Míra Janiurek, který mě trénoval asi nejvíce. Už v dorostu v lize a pak zas ve III. a II. lize.
Co vy a jiné sporty?
Hraju třeba tenis, který mě chytil asi před sedmi lety. Ale už na něj také nemám tolik času. Ale rád si zahraji jakýkoliv sport, chodíme hrát třeba fotbálek nebo florbal.
Pokud si pamatuji, tenis jste hrál i v okresním Davis Cupu...
Byl jsem v týmu Šumavy, ale už nemám čas. Přesto tam občas zajdu. I tam je skvělá parta. A tenis hraju opravdu rád. Ale jsem takový, že chci vždycky vyhrát. I když vím, že soupeř je lepší. Proto mě to často stojí opravdu hodně sil.
Zmínil jste rodinu. Kolik let je vašemu synovi a bude i z něj basketbalista?
Matyášovi je dva a půl roku a zatím převyšuje veškeré růstové tabulky. Takže asi bude mít předpoklady a pokud ho to bude bavit, budu rád. Pokud ne, nebudu ho nutit, ať dělá jakýkoliv sport. Ale ten basketbal je pravděpodobný.
Vraťmě se k Jiskře. Co říkáte jejímu sloučení s Lokomotivou Plzeň?
Asi to bylo jediné možné řešení. Nejen proto, aby v Domažlicích zůstala II. liga, ale aby tu zůstal basketbal, protože hráčů pro A–tým bylo opravdu málo.
A jak vidíte budoucnost nového společného týmu Basket západ?
Bude záležet na spoustě věcí. Na trenérovi, na hráčích, na penězích. Ale myslím, že oba kluby společně mohou dát dohromady dobrý kádr, který má reálnou šanci v příští sezoně postoupit do play off. Každopádně budu ligu pozorně sledovat a našim klukům držet palce.