Rozhovor Tomáš Budky s basketbalistou Jiskry Domažlice Jiřím Formánkem
Je mu devětadvacet let, měří 210 centimetrů, stal se Mistrem České republiky v basketbale s USK Praha, ve Spojených státech amerických působil v univerzitním basketbalovém týmu Jižní Caroliny v NCAA a v právě rozehrané sezoně přišel do Jiskry Domažlice. Jiří Formánek.
Jirko, máš za sebou sedm zápasů v dresu Jiskry Domažlice. Máš pocit, že už jsi se s týmem sžil?
„Přijíždím na tři tréninky před zápasovými víkendy a myslím, že spolupráce už je vidět. Určitě nám to pomohlo k včerejšímu vítězství, ale ještě to bude pár tréninků trvat, než se plně adaptuju.“
Už jsi to nakousl, včera se Jiskra radovala z velmi důležité výhry navíc v prestižním západočeském derby (pozn. autora: Jiskra Domažlice porazila v 11.kole II.ligy Loko InterConex Plzeň 80:65), byl to výkon, se kterým se dá uspět i v dalších zápasech?
„Byli jsme schopní vytvořit si tlak v obraně, který jsme udrželi celé utkání, a to nám pomohlo k tomu dávat jednodušší koše z rychlého protiútoku. To nám v minulých zápasech dost chybělo. Bylo to důležité vítězství po několika prohraných zápasech, kluci zahráli výborně. Mě se na začátku moc nedařilo, ale vzali to na sebe, vytvořili solidní náskok a potom jsme zápas dotáhli do konce.“
Včera jsi také poprvé poznal atmosféru po vyhraném domácím zápase. Jak se ti prostředí líbilo?
„Odezvy na vítězství byly skvělé. Diváci mi chodili gratulovat a nejen mě, ale i klukům. Doufám, že to přitáhne i další příznivce a třeba se dočkáme i nějakých fanoušků na zápasech venku.“
Jsi typem hráče, kterého bouřlivé povzbuzování fanoušků vyhecuje k ještě lepšímu výkonu?
„Hodně pomáhá, když člověk vidí lidi jak povzbuzují a fandí. Dodává to sebevědomí.“
Hrál jsi od mládí basket, nebo jsi zkoušel nějaké další sporty, kde se cení výška?
„Chtěl jsem snad jako každý kluk hrát fotbal. Chodil jsem do fotbalové přípravky, ale moje fotbalová kariéra skončila poměrně záhy, protože kvůli mé výšce mě trenér stavěl do branky a já jsem chtěl góly spíš dávat, než je chytat. Pak jsem se dal na basket, protože můj táta ho taky hrával. Nakonec jsem skončil v pardubické basketbalové přípravce a hraju basket od šesti let. K tomu jsem v páté třídě přidal ve sportovní třídě atletiku. Čtyři roky jsem podstupoval typickou atletickou přípravu, běhy a tak dál a pak jsem se specializoval na skok vysoký.“
V kolika letech jsi odešel do Ameriky a co tě k tomu vedlo?
„Táta si přál, abych se zkusil dostat na nějaký basketbalový kemp v zahraničí. Tam bych se zdokonalil v angličtině i v basketu. Zkoušeli jsme Wales, nevyšlo to. Pak přes tátova kamaráda, pana Hegera, jsme získali kontakt do Spojených států, kde jsem se dostal na střední školu. Tam jsem nastoupil v 16 letech po druhém ročníku sportovního gymnázia v Pardubicích.“
Můžeš trochu popsat svůj pobyt za mořem?
„Na střední škole jsem – jako asi každý - byl ubytovaný v rodině, která mi ohromně pomohla s adaptací. Po dvouletém studiu zakončeném maturitou jsem měl několik nabídek jít na vysokou školu na stipendium a rozhodl jsem se pro univerzitu v Jižní Carolině.“
To je univerzita, která má basketbalové jméno…
„V době, kdy jsem tam přišel já, nastupoval i nový trenér a univerzita byla trochu na ústupu ze slávy, kterou získala v 70.letech. My jsme vlastně položili základ programu, který začal přinášet úspěchy v 90.letech. Vyhráli jsme svoji Jihovýchodní konferenci, kde hrají mužstva jako Kentucky a Florida, která hrála Final Four (pozn. autora: nejlepší čtyři týmy celé soutěže) NCAA turnaje. Jižní Carolina má velkou základnu hráčů. V současnosti hraje třeba NBA za Indianu Jermanaine O´Neal, který tam vyrůstal a hrál. Jen má teď trochu negativní reklamu z nedávné rvačky v zápase s Detroitem, za kterou dostal stop na 25 zápasů a jen jeho ušlý zisk je 88 miliónů korun.“
Ty jsi se nikdy nepokusil dostat se do NBA?
„Dostat se do NBA je velice těžké. Konkurence je tam obrovská. Třeba na můj post pivota jsou to stovky hráčů, a tak rozhodují maličkosti. Třeba psychická odolnost, fyzické parametry, atd.“
Co ti pobyt v Americe dal a vzal?
„Byla to ohromná zkušenost v dospívání. Když jsem v těch šestnácti letech odcházel, hrál jsem basket a nic jiného jsem neznal. Ve škole jsem si udělal svoje, nikdy jsem neměl problémy, ale spíš jsem se soustředil na basket. Pak jsem přišel do Států, kde mi lidi ukázali, že existuje i víc než jen škola a basket. Vlastně jsem tam dospěl. Co mi vzal? Odloučení od rodiny. Byl jsem sice zvyklý cestovat, ale první tři měsíce byly skutečně těžké. V té době mi hodně pomohla rodina, kde jsem bydlel.“
Jezdil jsi během těch let vůbec domů?
„Snažil jsem se jezdit domů většinou jednou za rok, jednou za dva roky.“
A taky ses v Americe oženil…
„Na vysoké škole jsem našel svoji budoucí manželku. Začali jsme spolu chodit v prváku a po promoci jsme se vzali.“
Jak se tvoje žena Anna, Američnaka, vyrovnávala s tím, že žijete v Čechách?
„Řekli jsme si, že pojedeme do Čech a já tu zkusím hrát profesionálně basket, abych se tím mohl živit. Původně jsme plánovali asi jeden až dva roky. Skončilo to tak, že už jsme tady už sedmou sezonu. Teď se to začíná slibně rozvíjet, manželka si našla práci, začíná učit angličtinu. Je to náročná práce, ale hodně jí to baví.“
Umí česky?
„Já si myslím, že umí dobře česky. Je to dáno také tím, že má polské předky. Ona vlastně odcházela z Polska někdy v sedmi, osmi letech, takže má slovanský základ.“
Před třemi lety se vám narodila dcera Allie (pozn. autora: zkráceno od Alice) vychováváte ji v české nebo americké kultuře?
„Vychováváme ji v české kultuře, ale učíme ji oba jazyky. Doma na ni hodně mluvíme anglicky, to je jediné prostředí, kde se angličtinu může naučit. Češtinu dohání ve školce, u mé sestry, u babičky a u dědečka.“
Jak se člověku dívá na svět z výšky 210 centimetrů?
„Na začátku jsem si vůbec nepřipouštěl, že jsem vyšší než ostatní lidé, vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Ale poslední dobou začínám zjišťovat ty rozdíly. Jsou to takové drobnosti, člověk má třeba hodně daleko k zemi. Ohnout se pro něco trvá dlouho, ale zase když je potřeba něco nad hlavou, něco někam nahoře dát, je to výhoda. Trochu těžší je, sehnat si oblečení a boty, i když ta situace se zlepšila v porovnání s tím, co bylo před rokem 1989.“
Měl jsi v pubertě období, kdy jsi rostl raketovým tempem, nebo jsi byl vysoký od útlého věku a rostl jsi průběžně?
„Já jsem vždycky vyčníval, v dobrém slova smyslu. Vždy jsem byl vyšší než ostatní. V pubertě jsem ale měl období asi tří nebo čtyř let, kdy jsem rostl průměrně asi o dvanáct centimetrů za rok, takže by se nedalo říct, že jsem za jeden rok extrémně vyrostl, ale prostě každým rokem jsem rostl hodně.“
Máš výšku v rodině?
„Táta měří 203, máma 180, výšku jsem určitě zdědil po rodičích. Navíc dědeček měřil 185, bratranec má přes dva metry, jsme docela velká rodina.“
Říkal sis někdy, že bys chtěl být menší? Měřit třeba těch průměrných 180 centimetrů?
„No nevím, mám třeba problémy s výběrem auta, do kterého bych si mohl normálně sednout a v klidu řídit. Když jsem dělal řidičák na favoritu a na škodovce 120, tak jsem musel mít speciální posunování sedačky, abych mohl zařadit jedničku, kterou jsem stále tlačil do svého pravého lýtka. To jsou takové maličkosti, nad kterými se ostatní ani nepozastaví.“
Jirko díky za rozhovor a hodně vydařených zápasů v dresu Jiskry Domažlice.