Letní příprava domažlických basketbalistů jde do finiše. V září již čeká tým zápasová prověrka na Přeboru Chodska v Domažlicích 6. a 7.9.2003. Potom další turnaj v Benešově a 27. září čeká Domažlice opravdová basketbalová lahůdka - přátelský zápas proti Jiskře si totiž přijede zahrát reprezentační výběr Československa z přelomu 70. a 80.let. Na jeho lavičce bude stát uznávaný trenér Pavel Petera, který má své letní sídlo na Bělsku. Tam jsem se jej také vydal vyzpovídat.
V jakém období jste vedl národní tým?
Na lavičce reprezentačního družstva jsem stál v letech 1976 až 1987.
Tak dlouhá doba v trenérské funkci již dnes není obvyklá. Čím si vysvětlujete takovou důvěru?
Asi to bylo tím, že jsme měli dobré výsledky. V té době jsme patřili k absolutní evropské špičce. Na každém turnaji jsme bojovali o medaile a jediné výpadky byly v roce 1983, kdy jsme skončili pátí a v roce 1987, kdy jsme se propadli až na osmé místo. Přivezli jsme tři medaile z mistrovství Evropy, byli jsme na mistrovství světa, olympijských hrách. Úroveň našeho mužského basketbalu dnes je zcela jiná, než byla tehdy. Ale to je zcela jiná kapitola…
Můžete čtenářům připomenout největší osobnosti československého basketbalu, které jste v národním družstvu vedl?
Mně se tam prolínaly dvě generace, ale mezi nejslavnější patří určitě Pospíšil, Brabenec, Kos, Kropilák, Rajniak, Skála, z těch mladších pak Böhm, Žuffa a Okáč, který dnes vlastně ještě hraje.
Jak vzpomínáte na poslední velkou basketbalovou medaili pro Československo, kterou národní tým vybojoval na mistrovství Evropy v Německu v roce 1985?
To byla taková zázračná medaile, protože ve skupině jsme vypadali, že ani nepostoupíme do dalších bojů. V posledním zápase jsme ale porazili asi o třicet bodů Holandsko a díky tomu jsme se dostali na čtvrté místo v tabulce. Ve čtvrtfinále nás čekali Jugoslávci, mistři světa a olympijští vítězové. Všichni čekali jasný zápas, který prohrajeme o třicet bodů. Ale Kamil Brabenec zcela otrávil hru Draženu Petrovičovi a my jsme ten zápas nevyhráli těsně, ale asi o dvanáct nebo patnáct bodů, v semifinále jsme potom porazili o bod Španělsko a ve finále nás čekali Rusové, kteří už ale byli nad naše síly. V poločase jsme sice prohrávali jen o šest bodů, ale nakonec to skončilo mnohem větší rozdílem. Vzpomínky mám ale určitě krásné.
Kde jste trénoval před a po národním týmu?
Začal jsem trénovat již od počátku svých studií na Fakultě tělesné výchovy a sportu v roce 1959. Dlouho jsem trénoval děti, pak ve druhé lize „B“ tým VŠ Praha a v roce 1966 jsem přešel do Ústřední sekce košíkové ÚV ČSTV, což není nic jiného než současná basketbalová federace, tam jsem pracoval jako ústřední metodik a trenér. Poté jsem vedl juniory Československa na dvou Mistrovstvích Evropy a v roce 1976 jsem přešel k národnímu mužstvu mužů. V roce 1987 jsem po skončení u reprezentace trénoval v Řecku PAOK Soluň. Tím jsem se s basketbalem trenérsky rozloučil a začal jsem se věnovat novinařině.
Předcházela trenérské kariéře i nějaká hráčská?
Hrál jsem za „B“ tým VŠ Praha. Na začátku jedné sezóny jsme zaznamenali šňůru sedmi porážek, a tak jsme jako hráči udělali v týmu revoluci, odnesli to samozřejmě trenéři a kluci mě přemluvili, abych začal trénovat. Tak jsem se dostal k trénování dospělých.
V současné době už Vás trénování neláká? Dostáváte nějaké nabídky na post trenéra?
Nabídky přicházejí z domácích i zahraničních soutěží. V jednu dobu jsem působil jako pozorovatel v Novém Jičíně, ale jinak mě trénování ani neláká ani nechybí.
Jak vznikl nápad začít se opět po letech scházet s kamarády z reprezentace?
První impuls přišel z Rakouska. Tamní svaz vloni slavil dvacet pět let od účasti jejich týmu v „A“ skupině Mistrovství Evropy a poprosili nás, jestli bychom si proti jejich internacionálům nepřijeli zahrát do Vídně. Od té doby jsme nehráli žádný zápas, takže zářijové utkání v Domažlicích je naším vlastně druhým zápasem a premiérou na české půdě.
Co Vás přivedlo na domažlický okres?
Prvotně manželka, která je plzeňskou rodačkou a později spolupracovníci od národního týmu a zdejší rodáci Pavel Faschingbauer a Bohoušek Suchý. S reprezentací jsme sem pak jezdili na Babylon a do Kdyně na soustředění. Bylo tady příjemné prostředí, pohostinní lidé a dobré tréninkové zázemí.
Myslíte si, že také proto se hráči na zápas do Domažlic těší?
O tom já jsem stoprocentně přesvědčen a hráči se také tak vyjadřují.
Děkuji Vám za rozhovor a těším se nashledanou 27. září v domažlické sportovní hale.